Sloup Nejsvětější Trojice (UNESCO)

Olomoucký Trojiční sloup se přiřazuje ke košatému alegorickému programu místních barokních kašen a svou symbolikou jej doplňuje a završuje. Dobou svého vzniku v letech 1716–1754 patří olomoucký monument sice k posledním příkladům vlny barokních morových, mariánských a čestných sloupů, ale svou výtvarnou koncepcí, bohatstvím figurální výzdoby a nakonec i rozměry se od všech podobných památek výrazně odlišuje. V roce 2000 byla památka zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Slavné svěcení sloupu, kterého se ujal olomoucký arcibiskup kardinál Julius Troyer, završilo několik desítek let trvající výstavbu, která byla často pronásledována nepřízní osudu. Nakonec se ho nedožil ani iniciátor díla Render, který musel překonat celou řadu překážek ještě dřív, než se stavbou vůbec začal. Vyhlédnuté staveniště se nacházelo v místě, kde původně stála starší Herkulova kašna a na překážku byla i část budovy městské strážnice. Kašnu musel Render nejprve na vlastní náklady přesunout a teprve pak mohl položit do více než dvoumetrové hloubky základy, zaujímající plochu zhruba 200 m².

V první etapě do Renderovy smrti v roce 1733 stavba vyrostla jen do úrovně prvního podlaží s vnitřní kaplí. Ze sochařské výzdoby bylo dokončeno šest reliéfů s polopostavami apoštolů na plášti kaple a její vnitřní výzdoba.

Po Renderově smrti pokračovali v budování sloupu postupně kameničtí mistři František Thoneck, Jan Václav Rokický a nakonec jeho syn Jan Ignác. Hlavním zdrojem financování stavby byla pozůstalost Václava Rendera, který na tento účel odkázal celé své jmění ve výši bezmála jedenácti tisíc zlatých. Prvních několik let práce plynule pokračovaly, ale válka a vpád pruských vojsk v roce 1741 znamenaly první podstatnou prodlevu. Pokračovat se mohlo znovu od roku 1745, kdy byl uzavřen nový kontrakt s kameníkem Augustinem Scholzem a sochařem Ondřejem Zahnerem. Na prahu padesátých let byla olomouckým zlatníkem Šimonem Forstnerem z měděného plechu vytepána a silně pozlacena vrcholová skupina Trojice s archandělem Michaelem a sousoší Nanebevzetí P. Marie. V květnu 1754 byly práce ukončeny, konsekrace proběhla
9. září.

Zhruba ve třetině výšky hlavního dříku sloupu stoupá směrem vzhůru skupina Nanebevzetí s postavou P. Marie, nadnášenou dvojicí andělů.

Protagonisty dolního podlaží jsou opět dva mučedníci a současně zemští patroni – Mořic jako patron Rakous a kníže Václav, „dědic české země”. Sochu zde má i ochránce proti požárům Florián, který na sloupu reprezentuje jinak chybějící vodní prvek, v Olomouci tak charakteristický pro všechny ostatní plenérové sochařské monumenty.