Olomoucký orloj

Pověstný olomoucký orloj je součástí severní fasády radnice. Jeho architektonický rámec tvoří výklenek s lomeným obloukem, dosahující výšky bezmála
14 m. Dnešní kuriózní podoba orloje v ničem nepřipomíná jeho dávnou historii ani uměleckou a vědeckou hodnotu, ba ani bohatství pohyblivých figur, které v minulosti za doprovodu hudební produkce přitahovaly svou barvitostí.

První nezpochybnitelnou zmínku o existenci orloje máme až z roku 1519. Původní orloj, jehož podoba není známa, byl „obnoven a zlepšen” při první velké renovaci v letech 1573–1575. Orloj tehdy názorně předváděl středověkou představu uspořádání vesmíru, uzavřenou do podoby gotického křídlového oltáře s plastickou a malířskou výzdobou. Tu představovaly pohyblivé figurky spojené s bicími a hudebními mechanismy a obrazy na dřevě po způsobu deskových maleb.

Třicetiletou válku přečkal orloj jen tak tak, podobně jako celé město. Jeho příští oprava proběhla v letech 1661–1662. Tehdy došlo k obohacení malířské složky orloje o nástěnné malby s námětem Sedmera svobodných umění na vnitřních plochách výklenku. Dolní část orloje stále zaujímaly Fabriciovy ukazovací terče se čtyřmi menšími ukazateli po stranách. Jejich ciferníky udávaly čtvrthodiny, celé hodiny, planety a znamení dne a tzv. nerovné hodiny. Den roku označoval na dolním kalendáriu anděl ukazovátkem. Ve střední části orloje se nacházela zvonkohra, nad ní panovnický portrét a v samotném vrcholu plastika pololežící bohyně Luny. Postranní „křídla” orloje oživovaly skupiny mechanických loutek. Vlevo stál sv. Václav, okolo kterého pronásledoval sv. Jiří na koni ustupujícího draka. Nad nimi mnich probíral při bití hodin v ruce kuličky růžence a poustevník tahal za zvonec. Pravá strana předváděla níže Madonu s Jezulátkem, které adorovali obcházející Tři králové. Nad skupinou vykonával funkci zvoníka renesanční kavalír provázený trubačem.

Poslední velká oprava orloje v jeho původní podobě, založené na přesvědčení o pohybu Slunce a planet kolem Země, nastala v letech 1746–1747. Opět přišli ke slovu hodinář, varhanář a doposud nejvýznamnější známý tvůrce malířské výzdoby orloje, olomoucký barokní malíř Jan Kryštof Handke. Na čelní stěně dole Handke sebevědomě vymaloval jako dva hlavní původce celého díla hodináře a malíře, kterého je možno považovat za mistrovu vlastní podobiznu.

Roku 1800 se soustrojí orloje na jedenáct let zastavilo a brzy po provizorní opravě orloj znovu stál až do roku 1898. Tehdy, v době vrcholícího rozmachu historizující architektury, získal orloj romantickou podobu, která poprvé podstatně narušila jeho uměleckou a technickou původnost. Nový stroj firmy Eduarda Korfhageho již předváděl planetárium založené na sluncestředném principu soustavy oběžnic.

Konečné popření zbývající historické ceny orloje jako umělecké památky znamenal však až zásah Karla Svolinského v letech 1947–1955. Předcházelo mu údajné zničení orloje na sklonku druhé světové války, které ale ani zdaleka nedosáhlo stupně poškození orloje pražského. Buď jak buď, prozářila uprostřed ponurých padesátých let tehdejší olomoucké Stalinovo náměstí mrazivá idyla Neználkova Slunečního města, zalidněného ovšem pracujícími, plesajícími a sportujícími Hanáky. Ač se Svolinský uvedl již v době svého mládí na Svatém Kopečku u Olomouce jako suverénní řezbář loutek, stala se autorkou pohyblivých figurek orloje jeho žena Marie. Skleněné mozaiky s náměty Jízdy králů, Průvodu královniček, Dělníka, Chemika a alegorie dvanácti měsíců dodal podle Svolinského kartónů národní podnik Česká mozaika v Novém Boru.