Olomoucké kašny

Při návratu z Kateřinské ulice směrem k radnici projdeme kolem dvou městských kašen, Jupiterovy a Neptunovy. Vzhledem k tomu, že jsou tyto památky součástí historicky vzniklého souboru podle jednotné mytologické ideje, budeme se jim věnovat společně s ostatními kašnami.

Pověst o založení města se na prahu novověku dočkala prvního známého výtvarného vyjádření – od čtyřicátých let 16. století jím byla dnes neexistující renesanční Caesarova kašna mezi radnicí a ústím Ostružnické ulice na Horní náměstí.

Na přelomu 17. a 18. století bylo úpatí bájného Michalského kopce volně obklopeno šesticí fontán s postavami Neptuna, Herkula, Tritonů, Caesara, Merkura a Jupitera. Nejdříve vznikla na Dolním náměstí roku 1683 kašna řeckého boha vod Neptuna obklopeného čtveřicí mořských koní.

Jako druhá v pořadí následovala v roce 1687 Herkulova kašna na Horním náměstí. Bájný hrdina se šachovanou olomouckou orlicí v levici zde byl symbolicky představen jako ochránce města, kterak mohutným kyjem odráží nepřátelské útoky Hydry u svých nohou. Na dnešní místo před severním průčelím radnice dílo později přestěhoval Václav Render, když potřeboval roku 1716 uvolnit staveniště plánovanému sloupu Nejsvětější Trojice.

U následující Floriánovykašny na Dolním náměstí se Render uplatnil jako figuralista a dodal pro ni nejen jednoduchou kamennou nádrž a reliéfně zdobený podstavec, ale i vlastní sochu populárního ochránce před požáry a povodněmi. Kašna, dohotovená roku 1707, ovšem nevydržela v původní podobě ani dvacet let. Křesťanského světce nahradila v roce 1735 socha vládce antických božstev Jupitera.

Původní Renderova socha byla tehdy přenesena do dvora městského statku ve Skrbeni, kde se zachovala dodnes. Mohlo k tomu dojít z ryze prestižních důvodů, když zrovna v té době připravovali premonstráti v klášteře Hradisko neméně ambiciózní projekt výstavby Saturnovy kašny pro nádvoří čerstvě dostavěné prelatury. Ústřední sochu Saturna jako boha času Chrona s atributy kosy a zrcadla tu doplňovali dva starozákonní hrdinové Samson a Gedeon jako alegorie Dne a Noci.

Neznámý sochař vytvořil prozatím nejbohatší kompozici s dvojicemi vodnářů a delfínů nesoucích společně kamennou mušli na kašně Tritonů. Z mušle vystupuje postava chlapce s párem upoutaných vodních psů.

Neméně šťastnou ruku při výběru sochaře měl Václav Render u zakázky na kašnu Caesarovu. Přizval ke spolupráci talentovaného mladíka Jana Jiřího Schaubergera, jemuž náročné sousoší otevřelo cestu k přijetí do olomouckého cechu sochařů. Postava Caesara pohlíží z hřbetu koně se sebevědomým gestem k Michalskému kopci, na němž se v době vzniku díla stále ještě tyčila „Pohanská” či Juliova věž (Turris Iulia)– pozůstatek starobylého dvorce, o kterém se věřilo, že byl kdysi císařovým příbytkem. Kompozici kašny doplňují doprovodné postavy říčních bohů Morava a Danubia se zemskými znaky Moravy a Dolních Rakous a figura sedícího psa jako symbol věrnosti Olomouce císaři. Monumentální dílo tvůrci dohotovili na svátek patrona „Juliova vrchu” sv. Michala 29. září 1725.

K nebeskému ochránci sv. Michalovi se nakonec volně váže i symbolika poslední ze souboru barokních fontán, Merkurovy kašny z roku 1727. Božský posel Merkur (řecký Hermes) měl v antické tradici podobnou úlohu jako vítězný starozákonní archanděl Michael – stejně jako on byl průvodcem duší zemřelých a hlasatelem boží vůle. V podání sochaře Filipa Sattlera je k tomu tradičně vybaven odznakem v podobě zlacené hlasatelské berly (římským caduceem). Sama pískovcová socha je z hlediska výtvarné hodnoty vůbec nejzdařilejším dílem z celého souboru, který olomoucké kašny provází.

Pravou korunou veřejné výzdoby města se ovšem měla stát až sedmá kašna, Ariónova, pro kterou bylo vybráno obzvlášť prestižní místo před jihozápadním nárožím radnice. Podobně jako u starších fontán chtěli Olomoučané i zde čerpat z antické pověsti, tentokrát o věhlasném řeckém básníkovi, pěvci a hráči na kitharu Ariónovi, žijícím na přelomu 7. a 6. století př. Kr. Ariónova postava byla v další literární i výtvarné tradici chápána jako živoucí příklad napravené nespravedlnosti a záchrany před zkázou. Tak ji pravděpodobně viděli i olomoučtí měšťané, kteří zvlášť těžce nesli ponížení svého města po třicetileté válce – ztrátu statutu hlavního města Moravy a jeho pozdější proměnu ve vojenskou pohraniční pevnost, spojenou s dalším omezením samosprávy. Plánovaná kašna měla napříště všechny návštěvníky města a jmenovitě panovníka hned při vjezdu na hlavní olomoucké náměstí upozornit, že město s tak slavnou minulostí a zásluhami není možné nadále pokořovat a zbavovat právoplatných výsad. K záměru dávných předchůdců se olomoucká městská rada vrátila až po roce 1989. Požadavek na vytvoření sedmé městské kašny s námětem Ariónova příběhu se stal součástí stavebního programu rekonstrukce Horního náměstí, připravované od roku 1995. Takto výmluvným gestem měla být poznovu stvrzena snaha o všestrannou obnovu města, okradeného tentokrát o vlastní kulturní a historickou identitu totalitními poměry druhé poloviny minulého století. Na výzvu městské rady se zakázky ujal zdejší rodák sochař Ivan Theimer ve spolupráci s toskánskou architektkou Angelou Chiantelliovou.