Blízké okolí Olomouce

Svatý Kopeček

Poutní kostel s „bazilikou minor” Navštívení P. Marie, převorskou a kněžskou rezidencí, ambitem a kaplí vyrostl na místě předbarokní kaple pod patronátem opatů kláštera Hradisko ve dvou etapách v letech 1669 až 1679 a 1714 –1717. Autorem původního projektu kostela byl Giovanni Pietro Tencalla, který jej založil jako bohatě prosvětlenou jednolodní stavbu s kupolí nad křížením, podélným presbytářem a dvěma řadami bočních kaplí po stranách lodi. Mohutné západní dvojvěží je obráceno k mateřskému klášteru olomouckých premonstrátů a ovládá dálkové pohledy ze širokého okolí. V interiéru chrámu budí zaslouženou pozornost především štuková výzdoba kleneb, jejíž robustní plastická modelace náleží raně baroknímu období. Vytvořila ji skupina severoitalských specialistů pod vedením Quiriga Castelliho. Ikonografický program nástěnných maleb navrhl pro malíře Johanna Stegera zakladatel moravské barokní malby Antonín Martin Lublinský okolo roku 1677. Fresky v kaplích ilustrují pověst o vzniku poutního místa a založení kostela a v kupoli jsou zpodobněny starozákonní hrdinky Sára, Rebeka, Abigail, Betsabé, Judit a Ester jako předchůdkyně P. Marie. Na klenbě presbytáře pracoval jinak neznámý italský malíř Jacob.

Klášterní hradisko

Bývalý klášter premonstrátů na Hradisku (dnes Vojenská nemocnice) byl po třicetileté válce nákladně rekonstruován ve vrcholně barokním duchu v průběhu let 1686–1736. Ještě předtím byl obnoven dnes zrušený kostel Nanebevzetí P. Marie s vysokou ústřední věží (1659–1702). Na budování klášterních objektů se postupně podíleli architekti Giovanni Pietro Tencalla, Domenico Martinelli a Karel Antonín Rejna. Až do zrušení v roce 1784 byl klášter jedinečnou pokladnicí moravské barokní výtvarné kultury. Dodnes se v něm zachovaly některé z prvků vynikající malířské a sochařské výzdoby autorů, jakými byli například malíři Paul Troger, Daniel Gran nebo Jan Kryštof Handke, štukatér Baldassare Fontana a sochaři Josef Antonín Winterhalder a Jiří Antonín Heinz. Někdejší opatská kaple sv. Štěpána získala po zrušení kláštera za Josefa II. funkci farního kostela. Díky tomu zůstala vedle slavnostního sálu prelatury jediným interiérem, který se uchoval takřka v nedotčené podobě. Základním tvarem půdorysu je osmiúhelník, doplněný v západovýchodní ose o předsíň a drobnou sakristii. Vrcholně barokní ráz stavby stavitele Karla Rejny z let 1726–1731 podporuje i dynamická křivka střechy završená v ose sanktusní vížkou.